Rozhovor s... Klárou Samkovou
Rozhovor s kandidátkou na prezidentku České republiky a farnicí z Prahy.
Co Vás
přivedlo do starokatolické církve?
Starokatolická církev zvítězila v mém osobním výběrovém řízení. Když
jsem uvěřila v Krista a v to, co učí, hledala jsem společenství lidí, kteří by mi byli co nejblíže názorově i věroučně.
Udělala jsem si „politickou škálu“ od Římskokatolické církve na pravici po letniční církve na levici a začala se
seriózním srovnáváním jednotlivých denominací. Svou povahou jsem konzervativní člověk, takže bych měla skutečný problém
s církví, ve které by nebyla zachována apoštolská posloupnost. Tím v podstatě odpadly reformované církve. Mojí další
podmínkou bylo, aby „moje“ církev nebyla zapletena se sekulární mocí. Což byla podmínka téměř nesplnitelná.
Starokatolická církev ji dle mého názoru splňuje nejlépe. Než jsem se rozhodla pro starokatolickou církev definitivně,
navštívila jsem její bohoslužby ve všech pražských kostelích. To, co jsem zde našla, mne velmi oslovilo, takže poté
jsme neměla žádný problém s tím, abych zase já oslovila pana biskupa Hejbala coby správce pražské farnosti, zda bych
mohla být do církve přijata. Pan biskup mne připravil na křest a tak jsem se stala členkou komunity.
Dá se říct, že po tak náročném výběrovém řízení, jste našla svůj duchovní domov? Co se Vám na ní
nejvíc líbí a kladně to ohodnocujete?
Starokatolická církev předčila moje očekávání. Jako „bonus“ jsem
zejména shledala dvě věci:
a) Starokatolická církev je dle mého názoru (bohužel) jediná, která
zcela důsledně vypudila ze svých řad staré struktury typu spolupracovníků s Stb. To je pro mne strašně důležité a jeden
ze zásadních důvodů (kromě věroučných), pro které jsem nemohla přilnout k Římskokatolické církvi, je, že se nedokázala
vypořádat na příklad s hnutím Pacem in terris a dalšími opravdu nepěknými aspekty svého
života.
b) Starokatolická církev je členkou Utrechtské unie, tedy mezinárodního společenství
církví. To jí dává mezinárodnost, nadhled nad partikulárními zájmy. I když je Starokatolická církev co do počtu členů
malá, netrpí duchovní malostí. Je přirozeně kosmopolitní a přirozeně tolerantní. To je pro mne k nezaplacení.
Ve
Starokatolické církvi se cítím velmi doma a duchovně svobodně i díky dalším aspektům jejího tolerantního přístupu, a to
zejména k vědě a k ostatním křesťanským náboženstvím. Jsem přesvědčena o tom, že cesty k Bohu jsou různé a pokud po
nich poutník kráčí s upřímným srdcem a oddaně, jsou Bohu tyto všechny cesty stejně milé. Domnívám se, že Starokatolická
církev má k tomuto mému vnímání víry blízko.
V poslední době je hlavním tématem zákon o odškodnění
církví, jaký je na to Váš názor s ohledem na to, jak se tato věc týká starokatolické církve?
Jsem velmi
nešťastná ze způsobu, jakým se projednávají církevní restituce, a jsem přesvědčena, že způsob, kterým se to děje, je
velmi kontraproduktivní. Tento způsob je totiž veřejností vnímán jako záměna církve jako instituce ( především
Římskokatolické, která má obdržet řádově nejvyšší podíl) a víry (náboženského přesvědčení). Pomocí bulvarizovaných
médií tento zákon zabrání řadě lidí, aby se vydali na cestu hledání v Kristových stopách. Jsem přesvědčena, že tento
způsob projednání zákona bude mít antimisijní důsledky, a to dlouhodobého charakteru. Z právního hlediska pak jako
právník, který se dlouhodobě zabývá problémem restitucí, shledávám v konstrukci zákona velmi nesprávné uchopení
problematiky. V tomto znění to vypadá, že zákon o církevních restitucích jde proti zájmům obyčejných občanů, kteří byli
komunistickým režimem okradeni a jejichž životy byly zničeny. To je víc než nešťastné – to vede k rozdělení národa na
věřící a nevěřící, což je to poslední, co může naše země potřebovat.
Velmi bych si přála, aby Starokatolická
církev byla nezávislá na státu, aby měla vlastní jmění a mohla je spravovat. Jsem přesvědčena, že by tak činila dobře,
zodpovědně a nejen ve prospěch věřících své církve. Restituční zákon k tomu však, obávám se, nepovede ani v případě,
že by byl skutečně přijat.
Teď se však věnujme hlavnímu tématu, které se týká Vás. Co Vás vedlo k tomu,
že jste ohlásila svoji kandidaturu na prezidentku?
Bedlivě jsem zkoumala tři aspekty: první se vztahoval
k této zemi. Druhý se vztahoval k ostatním kandidátům a třetí se vztahoval ke mně.
Co se týká naší země, tak
celý život politiku sleduji, v porevolučních létech 1990 – 6/1992 jsem byla poslankyní Federálního shromáždění, takže
jsem i člověkem aktivně politickým. Dlouhodobě sleduji, jak se naše země vzdaluje od demokracie i od „normálního“
lidského rozumu. Vidím, jak jsou obcházeny ústavní principy, a jak je znásilňováno právo. Obávám se, že jsme se velmi
odchýlili od správné cesty.
Co se týká ostatních kandidátů, jsou v zásadě dvojího druhu. Kandidáti, kteří jsou
podporováni politickými stranami nebo byli v posledních dvaceti letech aktivní ve vysoké politice. Tito lidé nesou za
dnešní stav naší země přímou zodpovědnost. To je pro mne jako pro voličku zcela vylučuje z kandidatury. Potom to jsou
lidé, kteří se s uplynulými vládami nezapletli, ale mají dvě zásadní vady. První je, že nejenom nejsou odborníci, ale
z jejich prohlášení je patrno, že o právních a politických aspektech fungování politické moci mají velmi neurčité
představy. Zdá se, že v Čechách každý rozumí právu a fotbalu. Ale politika je i „řemeslo“ – a k němu musí člověk
dospět alespoň dlouhodobým zájmem a usilovným studiem. Což u „nepolitických“ kandidátů postrádám. Postrádám znalost
našeho politického prostředí a postrádám u nich tým kvalifikovaných spolupracovníků, které by si do svého úřadu
přivedli. Je moc fajn mít na facebooku dvacet tisíc přátel, ale mne by zajímalo, koho by si třeba tento kandidát vzal
s sebou na Hrad jako kancléře....
Kromě toho u všech kandidátů postrádám ještě jednu vlastnost – záruku osobní
statečnosti a neochvějnosti. Na prezidenta republiky bude v každém případě vyvíjen při mnoha příležitostech obrovský
tlak – osobní, mezinárodní, politický. V takových chvílích bude nutno prokázat mimořádnou osobní integritu. Bude nutno
si dobře rozmyslet, CO si vlastně coby prezident myslím, KAM naši zemi vedu, JAK mám jednat. Nebezpečí chyb bude
veliké. Jsou kandidáti připraveni se masově setkávat s nenávistí a odolávat jí? Jsou schopni naslouchat vnitřnímu
hlasu, formovanému jejich vírou? Dva z kandidátů prohlašují, že jsou věřící (paní Roithová, která kandiduje za KDU-ČSL,
a druhý člen této strany, MUDr. Jiří Karas), ale reflexi a pokornou připravenost na tuto situaci jsem u nich
nezaznamenala, stejně jako u dalšího kandidáta, jehož rodina je spjata s nejvyššími církevními funkcemi i českých zemí
mnoho set let. To mne velmi znepokojuje, protože prezident má být jako skála. Má všem naslouchat, všechny vyslechnout,
ale nakonec musí rozhodnout sám – a bez nenávisti a bez strachu.
Co se týká mne a mojí kandidatury, tak ačkoliv
jsem se do ní pustila sama a na základě vlastního rozhodnutí, přistupuji k ní s ostychem. Protože to, o co se snažím,
je naslouchání Božího hlasu: je to, Pane, to, co po mně chceš? Nebo chceš něco jiného? Řekni - a budu Tě následovat….
Mám vědomosti, znalosti, mám oporu v Tobě a nepodléhám strachu. Stačí to?
Nosím jména dvou mimořádných žen,
světic a služebnic lidí. V té době neobvyklé jméno Klára mi dala moje maminka, jméno Alžběta jsem si vybrala při křtu
sama. Ve svém prezidentském úřadu bych chtěla příklad obou těchto mimořádných žen následovat a určitě bych nezapomněla
ještě na poslední, která k tomuto triumvirátu jak rodem, vírou, svatostí i časem patří, totiž sv.
Anežku.
Co byste jako prezidentka v naší zemi změnila?
Pravomoci prezidenta údajně nejsou
veliké, avšak jedna je naprosto nezpochybnitelná: prezident udává tón. Reguluje břehy, kudy má řeka téci. Náš
dosavadní prezident zapomněl, že existuje něco, co nás všechny přesahuje. Prezident, který byl před ním, zase zapomněl,
že žije v reálné zemi a reálné situaci a že promluvy nestačí. Myslím, že v dnešní době má prezident za úkol povzbuzovat
všechny k tomu, aby se chopili svých vlastních životů, své vlastní zodpovědnosti, aby přestali pochybovat o své vlastní
hodnotě a začali sami se sebou zacházet sebezodpovědně. Vždyť všichni jsou těmi, které stvořil Bůh k obrazu svému a již
z tohoto titulu jim náleží lidská důstojnost (a to věřícím i nevěřícím nebo jino-věřícím). Nemusí se jí doprošovat,
nemusí si ji zabezpečovat falešnými činy a získáváním materiálních statků, stačí, aby stejně jako když Bůh projevuje
úctu k člověku a jeho svobodné vůli, projevovali totéž k sobě navzájem. V tomto směru bych směřovala veškeré svoje
prezidentské úsilí.
A pokud byste byla zvolena prezidentkou ČR, přemýšlela jste už o tom, kde byste
chtěla mít tradiční Te Deum?
Ne, nepřemýšlela. Ta věc je tak jasná, že není potřeba o ní přemýšlet. V úvahu
připadá pouze chrám sv. Vavřince na Petříně. Že se do něj vejde málo lidí? A kdo jiný než věřící z pražské farnosti a přátelé z těch vzdálenějších by tam měli být? Ti, kteří do kostela zavítají tak říkajíc od jednoho „Te Deum“ k druhému?
Chválit Boha v jiné komunitě než těch, se kterými se setkávám při svých – bohužel ne pravidelných – návštěvách
eucharistie by mi přišlo podlým popřením sama sebe. To neudělám.
Je nějaká prezidentská či vládnoucí
osobnost z naší historie, ke které máte nejblíže?
S prezidenty naší země mám problém – v jednom či druhém
či dalším aspektu s každým jedním z nich. Byli buď přílišnými pragmatiky, nebo přílišnými idealisty. Ohledně Masaryka
pak mám skutečně zásadní problém s jeho přístupem k Pittsburským dohodám, jejichž nedodržení ve svých důsledcích značně
přispělo ke vzniku druhé světové války.
Protože bych však byla první ženou u vlády po císařovně Marii Terezii,
nepovažovala bych za zcela špatné se vztáhnout právě k této panovnici. Její vliv v některých aspektech přetrvává
dodneška. Její reformy byly v té době neuvěřitelně pokrokové. Její zájem o zlepšení poměrů v zemi byl jednoznačný, její
píle, pracovitost, vzdělání i víra byly příkladné. A kromě toho zůstala člověkem, o čemž svědčí mimo jiné i to, že měla
16 dětí. Poněkud opatrnější – doufám, že úspěšnější – než ona bych chtěla být v zahraniční politice. V té ovšem vyniká
další velká vladařská postava našich dějin, Jiří z Poděbrad. Král náboženské tolerance a evropského rozhledu. Byl to
on, kdo navrhnul vybudování Všeobecné mírové organizace („Smlouva o nastolení míru v celém křesťanstvu“)
křesťanských panovníků, v níž by se všichni snažili o upevnění trvalého míru na principu národní svrchovanosti států,
zásady nevměšování se a řešení sporů před mezinárodním soudním tribunálem. V tomto směru pokládám Jiřího z Poděbrad
za jednoho z nejúspěšnějších českých vládců vůbec, za vládce, který se jako první v Evropě pokusil iniciovat vznik
něčeho, v čem můžeme dnes vidět předobraz Evropské Unie.
A závěrem mě napadá otázka – kolem udělování
prezidentských milostí se vedou sáhodlouhé diskuze, hlavně v případě posledních dvou prezidentů. Jak se na jejich
udělování milostí díváte Vy? A jak byste Vy využívala možnost udělovat prezidentské milosti?
Milost je od
slova „milosrdenství“ a toho je v naší společnosti velmi málo. Proto pléduji za zachování milostí, i když bych o nich
rozhodovala zcela jinak, než dosavadní dva prezidenti. Samozřejmě a priori vylučuji jakékoliv handlování s milostmi.
Milost je věc zcela mimo „obchod“. Především bych byla velmi opatrná s tak zvanými „sociálními důvody“. Kolik lidí
žije ve strašných sociálních podmínkách, jsou nemocní, o jejich děti není postaráno a ničeho se nedopustili? Pro
udělení milosti je zapotřebí skutečné změny v postoji odsouzeného – myslím, že bychom neměli zapomínat jednak na
pokání, jednak na to, čemu se říká „metanoia“ – proměna srdce. Protože když k ní nedojde, pouštěla bych z vězení
stejného zločince, který byl do něj uvržen, což by postrádalo smysl. Domnívám se, že pro mne by byli adepty na milost
ti, v jejichž trestném činu by byl už samotný trest obsažen. Na příklad jsem nedávno četla o nějakém otci, který
neopatrně na dvoře couval tak, že omylem porazil a zabil svoje malé dítě. Nedovedu si představit, jaký horší trest než
to, co se stalo, by mu soud mohl uložit. Jelikož mám právnické vzdělání, pravděpodobně bych se otázce milostí věnovala
sama a na rozdíl od předchozích prezidentů bych chtěla s každým adeptem na milost nejen osobně mluvit, ale mít také
jasno, co s ním bude po udělení milosti dál. Dostat se za brány vězení je určitě pěkné, ale nechat kohokoliv před tím
vězením bezradně stát, to je skoro ještě horší než jej propustit. Při udělení milosti musí být zabezpečená péče nějaké
komunity nebo rodiny, která se o adepta milosti postará. Jsem přesvědčena, že to jsou ty chvíle, kdy je církevní
společenství přesně takovou komunitou, která může omilostněnému zásadním způsobem pomoci.
Čímž se dostávám
k poslednímu – nevyžádanému – bodu k nevyžádané odpovědi: Být prezidentem dává člověku obrovské pravomoci, které vůbec
není potřeba, aby byly na papíře. Jenom tím, že prezident může spojovat lidi, povzbuzovat je k tomu, aby čelili
každodenním nesnázím, už v tom je jeho obrovská síla, jeho obrovské možnosti. Představa, že bych mohla tuto obrovskou
pravomoc dát ve prospěch těch, kteří ji potřebují, dává sílu i mně, abych o funkci prezidenta republiky
usilovala.
V případě, že byste chtěli podpořit v kandidatuře Kláru Samkovou, vyplňte následující
arch a pošlete ho na adresu v něm uvedenou.