Mimořádné zasedání IBK ve Vatikánu
Ve dnech 29. a 30. října 2014 se ve Vatikánu konalo mimořádné
zasedání Mezinárodní biskupské konference starokatolických biskupů církví Utrechtské unie. Hlavním bodem zasedání bylo
nejdříve pracovní setkání s kardinálem Kurtem Kochem, který je bývalým bazilejským biskupem a v současnosti prezidentem
Papežské rady pro jednotu křesťanů (Pontificium Consilium ad Unitatem Christianorum Fovendam). Tématem byla další práce
mezinárodní římskokatolicko-starokatolické komise pro dialog, jejímž těžištěm je v současné době dopracování
poznámkového aparátu k dokumentu Církev a církevní společenství z roku 2009, jakož i proces přijetí a šíření tohoto
dokumentu.
Diskutována byla i otázka spoluúčasti na bohoslužbě
(communicatio sacris); zde konstatovala římskokatolická strana, že jeho hlavní překážkou je skutečnost, že
starokatolické církve světí do kněžského úřadu ženy, přičemž tato otázka je od pontifikátu sv. Jana Pavla II. v římskokatolické církvi věroučně prakticky uzavřena a mohl by ji změnit pouze další koncil. Diskutovány byly i další
otázky, k posunu by mohlo v budoucnosti dojít například ve věci přizvání zástupců Utrechtské unie na biskupské synody v Římě. Vrcholem cesty pak byla historicky první soukromá audience starokatolických biskupů a doprovodné delegace u římského biskupa a papeže. Přijetí se účastnil též prefekt papežského úřadu, arcibiskup Georg Gänswein. Delegace
Utrechtské unie pobyla v papežském sídle téměř hodinu, arcibiskup utrechtský a papež František nejdříve přednesli
slavnostní projevy, po kterých následovalo osobní setkání jednotlivých členů delegace s hlavou římskokatolické církve.
Při této příležitosti předali zástupci českých starokatolíků, biskup a místopředseda synodní rady, papeži Františkovi
český starokatolický misál s osobním biskupským věnováním, jakož i umělecké dílo – keramický kříž s betlémským motivem,
jehož autorkou je výtvarnice Iva Hubáčková. Po audienci se všichni odebrali do nekropole svatopetrského chrámu, kde se
společně s kardinálem Kochem pomodlili modlitbu Páně a vyznali svoji víru Nicejsko-cařihradským vyznáním. V krátké
modlitbě setrvali i u hrobů papežů Jana XXIII. a sv. Jana Pavla II. Při neformálním obědě s kardinálem Kochem se
naskytla příležitost k projednání dalších témat; kardinál projevil mimo jiné svůj zájem o historii české starokatolické
církve a historii českého utrakvismu.
K. T. Krejčí
Projev J. E. Dr. Jorise A. O. L. Vercammena, arcibiskupa utrechtského a předsedy
Mezinárodní starokatolické biskupské konference, u příležitosti návštěvy Mezinárodní starokatolické
biskupské konference u Svatého otce, papeže Františka
Vatikán, 30. října
2014
Svatý otče,
svátek
svatého Willibrorda v roce 1966 byl svátkem historickým. 7. listopadu toho roku totiž Bernard kardinál Alfrink,
utrechtský římskokatolický arcibiskup, navštívil katedrální chrám svého bratra Andrease Rinkela, starokatolického
římskokatolického arcibiskupa, aby přečetl dopis, jehož autorem byl Augustin kardinál Bea, předseda Sekretariátu pro
podporu jednoty křesťanů. Ve svém dopise kardinál Bea podtrhl připravenost Říma zapojit se do procesu dialogu s nizozemskou starokatolickou církví a dalšími církvemi starokatolické Utrechtské unie. Záměrem byl otevřený dialog,
oproštěný od stavu v minulosti. Nadšení bylo obrovské, byl to historický okamžik.
Od té doby mnozí lidé na obou stranách odvedli veliký kus práce. Výsledkem bylo zlepšení našeho vztahu s římskokatolickou církví ve všech našich zemích. Věnovali jsme velké úsilí i bilaterálním rozhovorům na místní i na
mezinárodní úrovni. V tomto ohledu je třeba zmínit pokračující práci mezinárodní skupiny pro dialog. Z incitiativy
Waltera kardinála Kaspera a mého předchůdce, arcbiskupa Antonia Jana Glazemakera, byla její práce zahájena v roce 2003
a výsledkem je dokument, který byl oceňován pro svoji teologickou hloubku i pro pragmatický přístup k otázkám, které
nás stále rozdělují. Dokument nazvaný „Církev a církevní společenství“ popisuje základní ekleziologické pohledy, jež
sdílíme. Za použití metody „diferenciovaného konsenzu“ se podařilo identifikovat naše společné pojetí Církve. Dokument
uvádí, že konflikt mezi naším společenstvím a římskou církví „představuje vnitrokatolický problém“ (bod 2) a uzavírá,
že „vykazuje rysy sporu v jedné rodině“ (bod 87). Náš názorový rozdíl je v každém případě vnitrokatolickou záležitostí.
Dobrým poselstvím této zprávy je to, že se vzájemně považujeme za členy jedné rodiny, špatnou zprávou je to, že nadále
existují některé významné otázky, jež nás rozdělují. Je třeba udělat ještě mnoho práce. Jsme proto rádi, že Kurt
kardinál Koch přišel v této fázi mezinárodního římskokatolicko-starokatolického dialogu s pozváním se těmito otázkami,
představujícími výzvu, zabývat do hloubky.
Dnes, anno Domini 2014, 48 let od
onoho památného roku 1966, jsou zde poprvé v historii všichni starokatoličtí biskupové Utrechtské unie s Vámi, Svatý
otče. Za posledních 125 let se starokatoličtí biskupové se snažili jednat jakožto vpravdě katoličtí biskupové vedoucí
své katoliké církve k otevřenosti celé ekumeně. V Utrechtské deklaraci, podepsané před 125 lety, i nadále uznáváme
jedinečné postavení římského biskupa, papeže, v celé Církvi. Od té doby jsme se ve starokatolické ekleziologii snažili
prozkoumávat, jak by tento úřad mohl požívat primátu pro všechny církve na světě, jakožto osobní znamení jednoty
sdílené těmito církvemi. V naší ekleziologii zdůrazňujeme skutečnost, že úřad římského biskupa nemá univerzální
jurisdikci. Věříme naopak, že by biskup římský jakožto primus inter pares požíval vyšší mravní autority, pokud by byl
jeho úřad pevně zakotven v synodalitě biskupů, představujících své místní katolické církve. Jsme přesvědčeni, že Vaše
služba má hrát nesmírně důležitou roli v rozvoji ekumeny, který je nezbytný pro místní církve na pomoc hlásání
evangelia v moderním světě. Jsme i nadále vděčni za úvahy o roli římského biskupa, které již vyjádřil papež svatý Jan
Pavel II. v dokumentu Ut unum sint a která již Vaše Svatost zopakovala ve své exhortaci Evangelii gaudium (bod 32).
Uděláme vše proto, abychom k této vysoce významné otázce i my přispěli.
Ve
starokatolické ekleziologii se považujeme za dědice těch odhodlaných katolíků, kteří se za poslední staletí ocitli ve
sporu s římským stolcem kvůli vývoji v katolické církvi jakožto celku. Jejich cílem nebylo odejít od Říma, ocitli se
však odloučeni od církve, kterou milovali. Stojíce na jejich ramenou zdědili jsme jejich spiritualitu, jež je
charakterizována hlubokou vírou v Boží milost, která volá všechen pokřtěný lid k účasti na Božím odhodlání spasit
každou lidskou bytost. Odraz této spirituality vidíme v synodálně-episkopální struktuře každé místní katolické církve,
která s sebou nese praxi kritické otevřenosti vůči vývojovým tendencím lidské společnosti. Tato dvojí solidarita s Bohem a lidstvem stojí v srdci starokatolického charismatu.
Spolupracujíce se
svými bratry a sestrami ve všech církvích se pokorně snažíme přispět ke katolicitě církve, která je darem Boží
solidarity uváděné do praxe Božím lidem. Tato katolicita od nás všech vyžaduje conversio ad Dominum.
Když byl irský misionář svatý Willibrord vyslán na evropský kontinent, aby organizoval
jeho evangelizaci, přišel v roce 698 do Říma, aby byl konsekrován „arcibiskupem Frísů“ a tudíž je považován za prvního
utrechtského biskupa. Pro poslání, svěřené mu od Pána, měl podporu římského stolce skutečně zapotřebí. Pro nás je naše
přítomnost zde dnešního dne jasným vyjádřením naší adherence k římskému stolci, k Vám, Svatý otče, i našeho odhodlání
pro církev a její celosvětovou katolicitu. Pokorně toto odhodlání předkládáme Vaší Svatosti v upřímné víře, že naše
solidarita s římským stolcem tuto katolicitu posiluje.
Svatý otče, modlíme se,
aby náš Pán Vaší službě žehnal. Buďte prosím ujištěn o našich modlitbách za Váš úřad příští týden, ve svátek svatého
Willibrorda!
Pozdrav Jeho Svatosti papeže Františka
delegaci Starokatolické
biskupské konference Utrechtské unie
30. října 2014
Vaše milosti, Vaše excelence,
těší mne, že Vás, členy Starokatolické biskupské konference Utrechtské unie, mohu přivítat, protože Vaše
návštěva nám nabízí cennou příležitost k přemítání o naší společné ekumenické cestě.
Tento rok si připomínáme padesáté výročí vyhlášení dekretu II. vatikánského koncilu Unitatis Redintegratio,
který otevřel novou éru ekumenického dialogu a vyjádřil trvalé odhodlání katolické církve usilovat o jednotu Kristových
učedníků. Pro všechny z nás hraje mezinárodní římsko katolicko-starokatolická komise pro dialog významnou roli při
hledání ještě větší věrnosti Pánovy modlitby „aby všichni byli jedno“ (srov. J 17,21). Podařilo se budovat nové mosty
hlubšího vzájemného pozorumění i praktické spolupráce. Byly nalezeny konvergence i konsensus a byly lépe označeny
rozdíly, jež byly zasazeny do nových kontextů.
Jakkoli se radujeme, kdykoli
činíme kroky vedoucí k těsnějšímu společenství ve víře a v životě, jsme též zarmouceni, když si uvědomíme, že v průběhu
času mezi námi vznikly nové neshody. Teologické a ekleziologické otázky, které vznikly během našeho oddělení, jsou nyní
překonávány s ještě větší obtížností vzhledem k narůstající vzdálenosti mezi námi v otázkách služby a rozlišování
etických otázek.
Výzvou pro katolíky a starokatolíky je tudíž vytrvat v podstatném teologickém dialogu a kráčet společně dál, modlit se spolu a pracovat spolu v hlubším duchu obracení se ke
všemu, co Kristus zamýšlí pro svoji Církev. V tomto odloučení se na obou stranách vyskytly závažné hříchy a lidská
pochybení. V duchu vzájemného odpuštění a pokorného pokání se nyní musíme snažit posílit naši touhu po smíření a pokoji. Cesta k jednotě začíná proměnou srdce, vnitřní proměnou (srov. Unitatis Redintegratio, 4). Je to duchovní cesta
vedoucí od setkávání k přátelství, od přátelství ke společenství. Při putování po této cestě je změna nevyhnutelná.
Musíme být vždy připraveni naslouchat a následovat podněty Ducha svatého, jenž nás uvádí do veškeré pravdy (srov. J
16,13).
Mezitím v srdci Evropy, která je tolik zmatena ohledně vlastní identity
a poslání, existuje řada oblastí, ve kterých katolíci a starokatolíci mohou spolupracovat při vypořádávání se s hlubokou duchovní krizí, jež se týká jednotlivců i společnosti. Existuje tam žízeň po Bohu. Existuje tam hluboká touha
po přesvědčivém svědectví o pravdě a hodnotách evangelia. To je způsob, jak se můžeme vzájemně podporovat a povzbuzovat, zejména na úrovni farností a místních komunit. Duše ekumenismu leží v „obrácení srdce a svatosti života
spolu se soukromými a veřejnými modlitbami za jednotu křesťanů“ (Unitatis Redintegratio, 8). V modlitbě za druhého a ve
společné modlitbě naše rozdíly stoupají vzhůru a jsou překonávány ve věrnosti Pánu a jeho evangeliu.
Jsem si vždy vědom toho, že „svatý záměr znovu usmířit všechny křesťany v jednotě jedné a jediné Kristovy církve přesahuje lidské síly a schopnosti“ (ibid, 24). Naše naděje má kořeny v modlitbě samotného
Krista za církev. Ponořme se znovu do oné modlitby tak, aby naše snažení mohlo být vždy posilováno a vedeno Boží
milostí.
překlad: K. T. Krejčí
Fotogalerie z mimořádného IBK zde: