Rozhovor s... Rolandem Sollochem

Rozhovor s naším varnsdorfským farářem a kandidátem na nového biskupa Starokatolické církve v ČR.

Na úvod našeho
rozhovoru bych Tě rád požádal, jestli by ses mohl krátce vlastními slovy představit.
Touto otázkou jsem
pověřil svého nejstaršího syna Jakuba. „Můj táta pochází z nádherného polského města Krapkowice. Už od mala ho to táhlo
k farářování. Do teď nám vypráví, jak „kradl“ oplatky a kadidlo ze sakristie. Od roku 2002 je farářem ve Varnsdorfu.
Potkávám ho nejen doma a v kostele, ale také na chodbách Biskupského gymnázia, kde trápí studenty o hodinách latiny.
Když ho nezastihnu ani na jednom z těchto míst, stačí zapískat u oken městského úřadu, kde působí ve funkci
místostarosty. Mezi jeho zájmy patří fotbal, turistika (hlavně hory) a nesmrtelný VW brouk. Má velice rád své tři syny
a naši mámu – nejraději má svého nejstaršího syna Jakuba (můj názor ). Náš táta je pro mne rozhodně velkým vzorem.
Každého vyslechne a pomůže, proto je dobrým člověkem.“

Působíš jako
farář ve Varnsdorfu. Jaká byla Tvá cesta ke kněžské službě?
Pocházím z věřící rodiny, kde bylo naprosto
samozřejmé chodit každou neděli do kostela, na náboženství. Víra byla opravdu součástí našeho rodinného a společenského
života. Od mých 10 let jsem ministrant, pak lektor, kantor (zpěvák), ceremoniář. Vstávání na ranní mši nebyl problém,
klečení na adoracích také ne, takže spousta času strávená v kostele. V mé rodné farnosti byli kvalitní a bezvadní
kněží, kteří byli, a jsou, pro mne příkladem kněžské služby. Myšlenka stát se knězem ve mně zrála již od základní školy
a byla pak pochopitelně „přerušena“ v období gymnázia, kdy v mé třídě převažoval ženský element… Po maturitě v roce
1990 jsem podal přihlášku do kněžského semináře opolské diecéze Nyse (dotyčná to obrečela). První dva roky byly náročné
jak v oblasti studia filosofie a jazyků, tak i denního režimu. Zlomem v mém životě bohoslovce byl okamžik návštěvy
tehdejšího stařičkého a nemocného arcibiskupa Vaňáka z Olomouce v našem semináři. Hovořil o situaci církve v tehdejším
Československu a prosil o kněze a bohoslovce pro svoji arcidiecézi. Netušil jsem tehdy, jak to de facto pár kilometrů
od polských hranic vypadá. Po tomto setkání jsem se rozhodl stát misionářem ne v Africe nebo v Asii, ale v Čechách. Tak
jsem dorazil v roce 1992 do Prahy do 3. ročníku bohosloví bez jakékoliv znalosti českého jazyka. Věřte, že začátky byly
zajímavé a někdy i legrační. Jelikož jsme z Polska přišli dva, tak jsme byli i panem kardinálem Vlkem pojmenováni:
Bolek a Lolek. Po ukončení studia na KTF UK jsem byl v záři 1995 vysvěcen kardinálem Vlkem na kněze a poslán do
pastorace na území pražské arcidiecéze. Velké farnosti jako Praha Chodov, Mníšek pod Brdy, Praha-Vršovice jsou místa,
ve kterých jsem byl nádherně přijat, a rád na vše vzpomínám.

Jak se
stalo, že jsi našel svůj duchovní domov právě ve starokatolické církvi?
Vše začalo nejspíš v Mníšku pod
Brdy. Ne že by Mníšek byl baštou starokatolictví, i když tam teď bydlí starokatolický biskup Dušan. Poznal jsem tam
svou budoucí manželku . Pochopil jsem, že ke svému životu duchovního potřebuji i rodinu. Nebyl jsem ale na Hradčanském
nám. č. p. 16 pochopen a byl jsem poslán do daleké Karviné. Během roku v duchovní službě „tam v Karviné“ jsem pochopil,
že nemohu být bez rodiny. Narazil jsem na příběh svých dvou kolegů z doby studia a postupně je navštívil. Byli to Pavel
Cepek a Grzegorz Żywczok. V tomto okamžiku jsem zjistil, že to bude i moje budoucí cesta. Starokatolictví totiž nese
v sobě pochopení, otevřenost a především lidskost. Biskup Hejbal mne pozorně vyslechl a po delší době to byl někdo, kdo
mne naprosto pochopil a nehrozil… Po ročním působení v pražské starokatolické farnosti a po svatbě jsem se odebral do
kolébky starokatolictví v naší zemi, tj. do Varnsdorfu.

Součástí života
duchovního je i jeho rodina. Jaké je Tvé rodinné zázemí?
Jsem jednou ženatý. S manželkou Martinou, která je
zdravotní sestra máme tři kluky: Jakuba 16 let, Maximiliana 14 let (oba jsou studenti Biskupského gymnázia Varnsdorf) a Rolanda 12 let. Moje rodina je nedílnou součásti mé duchovní služby a aktivně se podílí na chodu celé farní obce. Proto
v mém rozhodování o přijetí kandidatury na biskupa hrála důležitou roli. Byl jsem mile překvapen pochopením a podporou
z jejich strany.

Pojďme nyní ke Tvé kandidatuře do čela církve. S jakou
vizí přicházíš, jakým biskupem bys chtěl být?
Osobně nemám rád slovo vize, asi nejsem vizionář. Jak se
říká, papír toho snese hodně, ale realita je něco jiného. Na prvním místě je nejdůležitější nadále hlásat radostnou
zvěst – evangelium. To je základ. Stojíme ale oběma nohama na zemi. Ve své případné biskupské službě bych chtěl navázat
na své dosavadní zkušenosti z pastorace a veřejné správy.
V tom okamžiku si vybavuji vršovickou farnost, kde jsem
farářoval, a která vypadala jak z pastorační příručky. Farář, kaplan, jáhen, 5 pastoračních asistentů, mnoho lidi
zapojených do chodu farnosti. Skauti, zálesáci, děti, senioři, mládež. Společenství, kde každý věděl, co má na starost.
To asi není vize, ale normálně fungující místní společenství církve.
Církev, farnost působí na určitém území.
Neobejdeme se bez kontaktu s místní samosprávou. Zde mohu nabídnout konkrétní zkušenost z působení od roku 2006
v zastupitelstvu města Varnsdorf a z poslední doby ve vedení města. Vidím, jak je vždy pozitivně přijata církev,
farnost, která se snaží pracovat s lidmi v kooperaci s městem.
Jakým biskupem bych chtěl být? Lidským, otevřeným,
který naslouchá a který s radostí slouží své církvi a váží si morálních hodnot. Vybavuji si osobu otce biskupa Podoláka
úzce spjatého s katedrálou ve Varnsdorfu. Jeho život je pro mne příkladem jak biskupské služby, tak i uspořádaného
rodinného života.

Na co bys ve vedení církve chtěl navázat, a co bys
naopak chtěl změnit?
Naštěstí je za námi situace, kterou prožíval biskup Dušan, kdy bylo třeba naši církev
znovu vybudovat. Máme na čem stavět. Máme fungující struktury církve a obsazené farnosti. I mediální obraz církve a působení v ekumenických grémiích je velmi dobře vnímáno. Jsou to oblasti, na které by bylo dobré kontinuálně navázat.
Jsem si ale vědom, že ve smyslu hesla „ecclesia semper reformanda“ – církev je stále se obnovující, reformující, je
potřeba nějakým věcem dát nový nádech a impuls. Mezi ně patří například vytvoření hlubšího společenství mezí duchovními
a jejích spirituální růst. Větší propojení mezi farnostmi a jejich zapojení do celkového dění v církvi. Otevření se
církve nejen v rámci ČR ale i do zahraničí (např. vytvořením partnerských farností) atd. Přál bych si, aby se o naší
církvi hovořilo jako o církvi moderní, otevřené potřebám dnešního světa, ale zároveň aby byla nositelkou morálních
hodnot.

Mezi povinnosti biskupa patří i péče o materiální statky. Jaká
je Tvá vize ekonomického zajištění církve do budoucna?
Jsme zase u vizí… je to na dlouhé povídání a ještě
delší naslouchání. Jsem si vědom, že i pozemské statky jsou k fungování církve potřebné. Naštěstí jak víme, zde
nerozhoduje biskup sám, má zde synodní radu a snad i lidi, kteří těmto ekonomickým věcem rozumí. Nejsem ekonom, ale
jsem rád za mé působení v orgánech města Varnsdorfu, kde se každoročně tvoří rozpočet. Jsem si vědom, že prostředky,
které církev má a bude ještě pár let dostávat z rozpočtu ČR, jsou posledními finančními prostředky, které dostaneme.
Řádný hospodář by měl vědět, že je nesmí zbytečně utrácet, a že musí myslet jak na současnost, tak i na
budoucnost.

Jakým způsobem případné zvolení změní Tvůj
život?
Pro nás jako pro rodinu by se tím mnohé změnilo. Jelikož sídlem biskupa je Praha, tak by následovalo
stěhování i s rodinou do hlavního města. Naštěstí to prostředí není pro nás cizí, poněvadž v Praze jsem již působil,
manželka studovala a děti do Prahy pravidelně jezdí za rodinou a kamarády. Nemyslím si, že mne osobně by případné
zvolení nějak změnilo. Pokračoval bych nadále v duchovní službě lidem, jen na jiném místě a ve větším rozsahu.
V neposlední řadě by to bylo více zodpovědnosti a starosti o naši církev. V duchovní sféře by to pro mne znamenalo
vytvořit si ještě hlubší vztah ke Kristu a jeho Církvi.

Jednou z prvních
otázek, se kterou by ses jako nový biskup musel vypořádat, je Tvůj nástupce ve funkci faráře. Máš již představu, jak
bys ji chtěl vyřešit?
To bude první oříšek pro nového biskupa a synodní radu. Je to věc, nad kterou
přemýšlím, a věřím, že se najde někdo, kdo bude chtít pokračovat v naší započaté práci.

Máš v plánu vedle biskupského úřadu vykonávat i civilní zaměstnání, nebo další významné necírkevní
aktivity?
Myslím si, že na civilní zaměstnání a další necírkevní aktivity nebude moc času. Neplánuji se
nadále politicky angažovat a mít další zaměstnání. Doufám ale, že občas zbude čas provětrat mého starého VW brouka a protáhnout tělo i ducha po našich zdejších kopcích.

Závěrem bych se Tě
zeptal, zda chceš sám něco říci nebo doplnit, co dosud nezaznělo?
Napadá mne věta, která zazněla během mé
primiční mše a provází mne mým kněžským životem: „Zdálo se mi, že život je radost. Probudil jsem se a zjistil, že život
je služba. Sloužíce, pochopil jsem, že služba je radost.“
Prosím o modlitbu za naši církev: oremus
invicem!