Augustin Podolák

PhDr. et ThLic. Augustin Podolák
druhý biskup Starokatolické církve

“Amore pacem”

• 24. 6. 1912 narozen v Českých Budějovicích
• 29. 6. 1938 vysvěcen na kněze v Římě
• 15. 12. 1968 vysvěcen na biskupa v Utrechtu
• 7. 1. 1991 umírá v nemocnici v České Lípě a pochován ve Cvikově

To světlo ve tmě svítí a tma jej nepohltila...
(J 1,5b)

Poválečný odsun německého obyvatelstva citelně zasáhl starokatolické obce v Čechách a na Moravě. Republiku musela opustit drtivá většina německých věřících spolu s kněžími. Těžce nemocný biskup Alois Pašek se ke konci svého života dočkal faktické likvidace kdysi kvetoucí církve. 29. června 1946 biskup Pašek ve Varnsdorfu umírá. Po jeho smrti synodní rada volí administrátorem osiřelého biskupství generálního vikáře a pražského faráře Václava Jaromíra Rába. Doba dalších, ježtě těžších zkoušek však oslabenou církev teprve čeká. Během Rábova pokusu obnovit církvení život přichází únor 1948 a s ním komunistický puč. Po něm už není na dlouhou dobu možnost svolat synodu, protože nová vláda to nedovoluje. Zklamán vývojem a neúspěchy v jednání se státní mocí, unavený, starý a nemocný V. J. Ráb v roce 1950 abdikuje. Synodní rada pak na jeho místo nečekaně zvolí nového a energického muže, nejmladšího z tehdy působících kněží, pražského faráře dr. Augustina Podoláka.

Nejvzdělanější z tehdejších českých starokatolických kněží se, stejně jako biskup Pašek, narodil v jižních Čechách a část svého dětství prožil ve Vídni. Jako chudý, ale nadaný student získal církevní stipendium, po maturitě vstoupil roku 1930 do dominikánského noviciátu v Olomouci a studoval filosofii, teologii a církevní právo – dva roky ve vlasti a šest let v Římě, kde byl vysvěcen na kněze a získal doktorát na papežském mezinárodním institutu Angelikum. Počátkem války se stal profesorem filosofie a teologie na řádovém Generálním studiu v Olomouci a pak na teologické fakultě. Poté, co byl zatčen Gestapem a se svými nadřízenými včetně arcibiskupa se nepohodl proto, že se ani nepokusili mu pomoci, opouští profesuru i řád. Aby se vyhnul totálnímu nasazení v Německu a nemusel jako vysokoškolský učitel nastoupit do Kuratoria, zdržoval se ilegálně v Praze, v dělnické kolonii v Hloubětíně u svých rodičů. Po válce se tam nakrátko stal předsedou Revolučního národního výboru a po konfliktu s komunisty pracoval jako pomocný dělník v Lokomotivce v Libni. Ke starokatolické církvi konvertoval v roce 1947 a brzy poté se oženil. Stal se pomocným duchovním v Praze a pak farářem v druhé pražské farnosti se sídlem u sv. Máří Magdalény. Kromě Prahy v té době vypomáhal v duchovní správě ve Varnsdorfu a v Jablonci nad Nisou.

Osmatřicetiletý správce biskupství se tedy v roce 1950 ujímá úřadu, stěhuje se do sídla biskupství do Varnsdorfu a pokouší se zastavit poválečnou devastaci církve. V roce 1956 je však zbaven „státního souhlasu k výkonu duchovenské služby“ a vyhnán i s rodinou z fary ve Varnsdorfu. Na dvoukolovém vozíku s manželkou Marií jako žebráci stěhují rodinu a nábytek do malého dřevěného domku u říčky Mandavy, která jim byl přidělen. Těsně před Vánoci téhož roku je poprvé zatčen a uvězněn. Jeho žena mu ještě stačí strčit do kapsy kabátu pár kousků vánočního cukroví. „Jenom pár kousků, víc jsme ho tehdy neměli…“ vzpomíná jeho paní po čtyřiatřiceti letech.

Po propuštění pracuje v Rumburku, kam chodí denně pěšky. Tehdy začíná ztrácet sluch následkem výslechů, které se neobešly bez ran a kopanců. Po celou dobu tajně slouží věřícím a pomáhá ještě ubožejším. Jeho žena Marie byla první ženou, která v továrně Velveta ve Varnsdorfu vykonávala mužskou práci. Bez ní by to bylo ještě těžší.

Na jaře 1968 se díky politickému uvolnění i Starokatolické církvi otevřely nové naděje. Po mnoha letech dalo Ministerstvo kultury souhlas s konáním synody, která v červenci 1968 mohla po 22 letech opět zvolit biskupa. PhDr. et ThLic. Augustin Podolák, který byl zvolen drtivou většinou hlasů, byl pak v prosinci téhož roku za předsednictví arcibiskupa A. Rinkela vysvěcen v katedrále sv. Gertrudy v nizozemském Utrechtu a brzy poté uveden do úřadu ve varnsdorfské katedrále.

Církev pod vedením nového biskupa ve svobodnějším období na krátký čas rozkvétá. Zvětšují se počty křtů a konverzí a do církve nachází cestu mnoho mladých lidí. Od války poprvé začínají studovat bohoslovci. Jejich studium vyjednal biskup na tehdejší Husově fakultě, kde pro ně také sám koná přednášky ze starokatolických disciplín.

Snahy nového biskupa především obnovit v církvi pořádek, řádnou svátostnou službu a pravidelnou duchovní správu, založit nové farnosti, omladit duchovenstvou a církevní struktury však narážejí na odpor normalizačního tlaku státu i některých duchovních, kolaborujících s režimem. Státní bezpečnost opět začíná s výslechy a při jednom z nich je biskup upozorněn, že „jeden z jeho kněží na něj shromáždil dost důkazů k tomu, aby byl okamžitě zatčen.“

Po 6.1.1971 vydává církevní tajemník hl.m. Prahy Jelínek, pozdější náměstek ministra kultury,  A. Podolákovi zákaz sloužit bohoslužby v Praze. Biskup očekává tvrdé zásahy proti církvi i proti své osobě, v církvi se hovoří o jeho brzkém uvěznění. V červnu 1971 se proto rozhodne ve varnsdorfské katedrále tajně vysvětit čtyři kněze (Sainer, Bastyán, Kostohryz a Hejbal) a jednoho jáhna (Plachý). Na podzim roku 1971 je biskup Podolák znovu zbaven státního souhlasu a o Vánocích jsou mu při domovní prohlídce zabaveny biskupské insignie, archiv a klíče od katedrály. Duchovní i laici, kteří zůstali věrni biskupovi, začínají mít problémy v zaměstnání a ve studiu, rozbíhá se série výslechů a šikanování. Nastává další velmi těžké období, které skončí až změnou režimu koncem roku 1989.

Církev navenek zastupují lidé dosazení a podporovaní státní mocí, kteří kolaborují s režimem a jejich činnost církev poškozuje. Za jejich působení církev ztrácí věřící a materiálně chátrá. Přestože se komunistický stát snaží vyvolat zdání „normálního stavu“, z hlediska církve jsou všechny kroky těchto osob protiprávní. Tak se o nich také později vyjadřuje synoda.

Pod vedením biskupa však tajně pracují skupinky věřících se svými duchovními, kteří na kolaboraci nepřistoupili. Tato práce je nesmírně obtížná a děje se pod stálým tlakem a obavami z pronásledování. Nejstarší z tajně vysvěcených kněží umírá a další dva se bojí o existenci. Komunistický stát však již v sedmdesátých letech nepostupuje stejně jako v letech padesátých. Kromě ponižujících a surových výslechů a vyšetřovacích vazeb už nikdo není uvězněn. Biskup Podolák je však donucen odstěhovat se z Varnsdorfu, aby nebyl na očích věřícím, a nachází bydliště v domě, který zakoupila rodina jeho mladšího syna v nedalekém Cvikově. Odtud tajně řídí církev, koná svou biskupskou službu, zde se tajně schází jemu věrní duchovní, zde ho tajně navštěvují někteří věřící. Jeho pastýřské listy, celý ten čas tajně šířené, jsou pro mnohé jediným kontaktem s biskupem a nadějí, že možná ještě přijdou lepší časy. Jeho křehká tělesná konstrukce s následky týrání a stopami stáří však vzbuzuje obavy.

Po listopadu 1989 se smí biskup Augustin Podolák opět ujmout své služby. Je mu 77 let a léta perzekuce se podepsala na jeho zdraví. Přesto však znatelně omládl a s novou silou se pouští do obnovy církve. Není to jednoduché. Pražské kaple stále ještě okupuje kněz, který má lví podíl na Podolákově perzekuci, některé farnosti vůbec nefungují a tehdy již demokratická státní správa má jiné problémy než pomáhat obnovit právní stav v takřka vyhubené církvi. Představitelé státu však vyjadřují úctu a obdiv člověku, který se dočkal svobody. Místopředseda vlády mu píše: „Oceňuji Váš statečný postoj jako skutečného biskupa a pastýře Vaší církve a jediného představitele Vaší církve navenek...“

Po mnoha formálních problémech a těžkostech se díky iniciativě starokatolických duchovních a věřících schází v Praze dne 29.4.1990 38.synoda, která se při zahájení sama definuje jako Synoda obnovy. Demonstrativně a jednomyslně se hlásí k nepřerušené jurisdikci biskupa Podoláka. Nastoluje právní stav a distancuje se od minulosti a jejích státem vnucených představitelů, včetně tzv. synod, orgánů a funkcí, které byly v rozporu se synodním řádem. Jurisdikce biskupa Podoláka byla akceptována i státními orgány ČSFR. Byla obnovena řádná služba ve všech farnostech a intenzivně začaly pracovat nové církevní orgány. Církev začínala téměř od nuly, téměř bez věřících, v rozbitých kostelech, ve vylidněných farnostech.

Otec biskup Podolák pracoval naplno. Spousta korespondence, nespočetná setkání, mnoho cest doma i v zahraničí... Byl šťasten, že může vidět církev svobodnou, vděčen, že se dočkal, ale vlastně už se se všemi loučil. Ačkoliv nikdo z jeho nejbližších spolupracovníků si nepřipouštěl jeho podlomené zdraví, v osobních rozhovorech v druhé polovině roku 1990 mluvil o tom jak s církví dál, až ji opustí.

Před Vánoci 1990 byl po úrazu, který se stal na cestě z veřejného shromáždění, kde měl projev, převezen do nemocnice v České Lípě. Po operaci se pomalu zotavoval, ale přidaly se poúrazové komplikace. Na 7.ledna byl stanoven termín převozu do Prahy, kde byla k dispozici lepší zdravotní technika.

K tomu však již nedošlo. V pondělí 7. ledna 1991, ráno po slavnosti Zjevení Páně, otec biskup Augustin Podolák zemřel. Na přání synodní rady i jeho rodiny předsedal pohřebním obřadům ve Cvikově jeho generální vikář a pozdější nástupce ThMgr. Dušan Hejbal.

Otec biskup Podolák stál v čele církve čtyřicet let, z toho však jen čtyři roky mohl svou funkci vykonávat zcela svobodně. Bez jeho osobnosti by Starokatolická církev jen těžko byla tím, čím je dnes.