Čemu věříme

Starokatolická církev je součástí jedné, svaté, obecné a apoštolské církve Kristovy. Je katolickou církví pro moderního člověka. Hlásí se k víře, která je zakořeněna v evangeliu Ježíše Krista, ve svědectví Bible – Písma svatého a v živé tradici prvního tisíciletí křesťanství. Hlásí se také k dvěma tisíciletím katolické tradice západního křesťanství, ke katolické liturgii a spiritualitě.

Naším cílem není víru měnit, ale žít ji obnovenou– pravdivě, svobodně a s pochopením pro člověka dnešní doby.

Starokatolíci věří, že Bůh je přítomen v životě každého člověka a že církev existuje proto, aby tuto přítomnost zprostředkovávala – ne aby vládla nebo soudila. Naše víra se opírá o rozum, zkušenost, Písmo a tradici, a chápe se jako cesta svobody, důvěry a služby.

Bůh – tajemství, které se dává poznat v lásce

V centru starokatolické víry stojí vyznání Boha, který je láska (1. list Janův 4,8). Věříme v jediného Boha, který se dává poznat jako Otec, Syn a Duch svatý – ne jako tři bohové, ale jako tři způsoby, jakými jeden Bůh vstupuje do našeho života.

• Bůh Otec je stvořitel všeho života. Stvoření není náhoda, ale dar, který máme svobodně rozvíjet a chránit.
• Ježíš Kristus, Boží Syn, se stal člověkem, aby lidem ukázal Boží blízkost. V něm Bůh sdílí naši radost i utrpení, naše hledání i naše selhání. Jako skutečná historická osoba učil a kázal ve Svaté zemi, byl ukřižován a na kříži zjevil vrchol Boží lásky – ne v moci, ale v oběti a odpuštění.
• Duch svatý působí v srdcích lidí i v celé církvi. Je to Boží dech, který vede k víře, inspiruje k dobrému a spojuje lidi v jednotu a službu.

Bůh není vzdálený vládce, ale někdo, kdo přebývá uprostřed světa a v hloubce lidského srdce. V něm vidíme zdroj života, smysl dějin i naději přesahující smrt.

Ježíš Kristus – pravý člověk a pravý Bůh

Starokatolická víra stojí na osobě Ježíše Krista. V něm se Bůh stal člověkem, aby člověk mohl být proměněn Boží láskou. Ježíš ukázal, že Boží moc se projevuje v odpuštění, přijetí a soucitu – ne v odsuzování.

Věříme, že Ježíš žil skutečný lidský život, zemřel na kříži a byl vzkříšen k novému životu. Jeho vzkříšení není jen událost minulosti, ale trvalá skutečnost – znamení, že život a láska jsou silnější než smrt a nenávist.

Ježíš je pro nás cesta k Bohu i vzor pro každodenní život. Kdo se nechává vést jeho Duchem, může nacházet svobodu, smíření a odvahu měnit svět k lepšímu.

Církev – společenství, ne instituce moci

Církev chápeme jako společenství lidí, kteří se nechávají vést příkladem Ježíše Krista a Duchem svatým v poslušnosti Bohu Otci. Není to dokonalé společenství, ale pestrá lidská rodina na cestě, kde má každý své místo.

Starokatolická církev zachovává apoštolskou posloupnost – tedy duchovní kontinuitu, která nás spojuje s prvotní církví a s apoštoly. Zároveň však věříme, že každý pokřtěný člověk má svůj díl služby a zodpovědnosti. Církev je proto vedena episkopálně-synodálně a demokraticky:

• v čele stojí biskup, který je pastýřem a znamením jednoty,
• zásadní rozhodnutí přijímá synoda, kde mají hlas duchovní i laici,
• každá farnost si volí svého faráře či farářku,
• společná služba víře se uskutečňuje spoluprací všech pokřtěných.

Taková církev má být znamením svobody a otevřenosti – ne hierarchií moci, ale společenstvím služby a lásky.

Písmo a tradice – dva prameny jedné víry

Zdrojem víry je Boží slovo, jak je předáváno v Bibli – Písmu svatém a v živé tradici církve. Bible je pro starokatolíky svědectvím o tom, jak lidé poznávali a zakoušeli Boha. Není to učebnice vědy ani soubor zákonů, ale duchovní kniha, která ukazuje cestu k životu.

Tradici chápeme jako živou paměť církve – ne muzeální relikt, ale neustálý dialog mezi minulostí a přítomností. Církev má povinnost tradici stále znovu promýšlet, aby mohla mluvit srozumitelně i dnešnímu člověku.

Starokatolíci se od svého vzniku řídí zásadou sv. Vincence z Lerina:

„Držíme se toho, co vždy, všude a všichni věřili – to je opravdu a skutečně katolické.“

Svátosti – znamení Boží přítomnosti

Svátosti jsou pro nás viditelnými znameními neviditelné Boží milosti. V nich se Bůh dotýká člověka a proměňuje jeho život. Starokatolická církev slaví sedm svátostí:

1. Křest – vstup do života víry a společenství církve.
2. Biřmování – přijetí daru Ducha svatého.
3. Eucharistie (večeře Páně) – střed života církve, svátost společenství s Kristem i mezi sebou. Všichni přijímají pod obojí způsobou, tedy chléb i víno, Kristovo tělo i Kristovu krev.
4. Smíření (zpověď) – svátost odpuštění a nového začátku; může být osobní nebo společná.
5. Pomazání nemocných – svátost posily, naděje a uzdravení.
6. Kněžství – svátost služby církvi; mohou ji přijmout muži i ženy; celibát je dobrovolný.
7. Manželství – svátost vzájemné lásky, věrnosti a odpovědnosti dvou lidí. Starokatolická církev umožňuje také znovu uzavřít manželství po rozvodu a žehná i partnerství, včetně svazků stejnopohlavních párů.

Svátosti nejsou magickým úkonem, ale zviditelněním Boží lásky v konkrétních situacích života.

Člověk – stvořený k obrazu Božímu

Starokatolická víra zdůrazňuje, že každý člověk je stvořen k obrazu Božímu a má nezrušitelnou důstojnost. Bůh stvořil člověka svobodného a schopného lásky – a právě svoboda a láska tvoří základ opravdové víry.

Proto si církev váží svobody svědomí. Nikdo nemá být nucen k víře ani k určitému výkladu víry. Každý člověk je pozván k osobnímu rozhodnutí pro Boha, které může být vyjádřeno mnoha cestami.

Víra není útěk z reality, ale způsob, jak ji žít pravdivěji, odpovědněji a s nadějí.

Společnost, spravedlnost a odpovědnost

Víra se nemá uzavírat do kostela. Být křesťanem znamená zasazovat se o důstojnost člověka, svobodu, mír a spravedlnost. Starokatolická církev se proto otevřeně hlásí k dialogu se světem, k podpoře lidských práv a k respektu ke každému.

Zvláštní pozornost věnujeme těm, kdo jsou na okraji – lidem zraněným, hledajícím, menšinám. Zasazujeme se za rovností mužů a žen i za práva LGBTQ+ osob na plné přijetí v církvi. V tomto postoji vidíme důsledek Kristova příkladu: nikdo není vyloučen z Božího království.

Modlitba a duchovní život

Základem života křesťana je modlitba – rozhovor s Bohem, který naslouchá. Modlitba má mnoho podob: osobní tichou meditaci, čtení Písma, společné slavení liturgie, díkuvzdání, prosbu i chválu.

Liturgie starokatolické církve vychází z tradic západní katolické církve, ale je prostá, srozumitelná a konaná v národním jazyce. Její jádro je radost z Boží přítomnosti a ze společenství kolem stolu Páně.

Naděje, která přesahuje smrt

Věříme, že Boží láska je silnější než smrt. Život člověka nekončí, ale proměňuje se v Boží blízkosti. Smrt chápeme ne jako konec, ale jako přechod – setkání s tím, kdo nás stvořil a miluje.

Tato naděje nás vede k životu odpovědnému, ale i svobodnému – k životu, který se nebojí, protože ví, že je v Božích rukou. Své zemřelé si připomínáme, některé z nich zvláštním způsobem jako mučedníky, světce a svědky víry. Mezi nimi na prvním místě Matku Boží Marii.

Víra, která spojuje

Starokatolická církev věří, že jednotu křesťanů nelze budovat nátlakem, ale jen vzájemným uznáním v rozmanitosti. Proto jsme otevřeni ekumenickému dialogu se všemi církvemi. Jsme členy ekumenických grémií na národní, evropské a celosvětové úrovni a vedli jsme nebo vedeme ekumenický dialog s církvemi v různých křesťanských tradicích. Praktickým výsledkem tohoto dialogu jsou dohody o plném církevním společenství, v nichž je definitivně překonáváno rozdělení a vstupujeme společně do jedné společné církevní rodiny, i když to nemusí znamenat institucionální sloučení. Takto jsme v jednotě především s anglikánskou církví a dále pak i s Filipínskou nezávislou církví, církví Mar Thoma v Indii a s luterskou Švédskou církví.

Shrnutí

Starokatolická církev je katolickou církví otevřenou světu.
Drží se víry prvních křesťanů, ctí rozum i svobodu svědomí a snaží se žít evangelium s respektem k dnešnímu člověku.

Věříme v Boha, který je láska.
V Ježíše Krista, který tuto lásku ukázal v životě i smrti.
V Ducha svatého, který působí ve světě dodnes.
A věříme v církev – společenství nedokonalých lidí, kteří se nechávají proměňovat Boží láskou.