Zřízení
Starokatolická církev chápe samu sebe především jako společenství lidí, kteří se nechávají vést Kristovým Duchem. Nejsme dokonalé společenství, ale rodina na cestě víry, kde má každý své místo, své obdarování a svůj hlas. Církev není v první řadě institucí moci ani byrokratickou strukturou – je to živé společenství služby, důvěry a lásky, které má být znamením svobody a otevřenosti.
Věříme, že každý pokřtěný člověk je povolán ke službě a nese svůj díl zodpovědnosti za život církve. Duchovní služba a vedení nejsou výsadou několika vyvolených, ale úkolem všech, kdo chtějí následovat Krista. Proto vedeme naši církev episkopálně-synodálně a demokraticky, v duchu evangelia a svobody svědomí.
Apoštolská posloupnost – spojení s první církví
Starokatolická církev zachovává apoštolskou posloupnost, tedy duchovní a svátostnou kontinuitu, která ji spojuje s první křesťanskou církví. Každý náš biskup byl svěcen jinými biskupy, kteří sami stojí v nepřerušené řadě sahající až k apoštolům a k samotnému Kristu. Tato posloupnost – nazývaná latinsky succesio apostolica – je výrazem našeho přesvědčení, že církev nežije z lidských institucí, ale z Ducha, který působil už v době apoštolů a stále působí i dnes.
Díky této kontinuitě stojí starokatolická církev v živém společenství s dalšími katolickými tradicemi a její svátosti – křest, biřmování, eucharistie, svěcení, manželství, svátost smíření či pomazání nemocných – jsou plně platné a všeobecně uznávané v církvích katolické tradice. Apoštolská posloupnost pro nás ale není jen historickou formou; je především znamením věrnosti a odpovědnosti vůči živé tradici víry.
Episkopálně-synodální zřízení – církev vedená společně
Způsob, jakým je naše církev spravována, se podle naší ústavy nazývá episkopálně-synodální zřízení. To znamená, že v jejím čele stojí biskup – pastýř, který nese odpovědnost za jednotu a svátostný život církve, ale zároveň má každý člen církve možnost spolurozhodovat prostřednictvím demokraticky jednajících (synodních) církevní orgánů, ve kterých se setkávají duchovní i laici.
Tento princip spojuje biskupskou odpovědnost a kontinuitu tradice s kolegiálním a synodním rozhodováním všech pokřtěných. Vyjadřuje přesvědčení, že Boží Duch působí v celé církvi, a proto má každý člověk hlas, který je třeba slyšet. Episkopálně-synodální struktura chrání církev před autoritářstvím, ale také před chaosem a rozpadem podle osobních preferencí – udržuje rovnováhu mezi osobní odpovědností, duchovním vedením a společným rozlišováním.
Biskup – pastýř a znamení jednoty
V čele Starokatolické církve v České republice stojí biskup, který je volen synodou složenou z duchovních a zástupců všech farností. Biskup je znamením jednoty a pastýřem celé církve. Pečuje o duchovní život, liturgii a čistotu víry, světí nové kněze a jáhny, předsedá synodě a zastupuje církev navenek.
Jeho úřad není chápán jako panování, ale jako služba. Biskup vede, protože naslouchá. Jeho autorita vyrůstá z víry, nikoli z moci, a jeho úkolem je posilovat společenství církve a povzbuzovat každého k odpovědné spolupráci. V době, kdy je biskupský úřad neobsazen, spravuje církev administrátor.
Synoda – společné srdce církve
Nejvyšším orgánem starokatolické církve je synoda, která se obvykle schází každé tři roky. Tvoří ji biskup, všichni ustanovení faráři, zástupci ostatních duchovních a volení zástupci všech farních obcí. Synoda má nejvyšší rozhodovací pravomoc ve všech oblastech života církve – duchovních, organizačních, hospodářských i etických. Schvaluje ústavu církve, přijímá zásadní dokumenty, volí biskupa a stanovuje směřování církve pro další období.
Synoda je výrazem naší víry, že církev rozlišuje a rozhoduje společně. Nevládne v ní jedinec, ale společné naslouchání Božímu hlasu v rozmanitosti darů a zkušeností. Každý účastník synody, ať biskup, farář nebo laik, má jeden rovný hlas. Tento princip synodality je živým dědictvím starokřesťanské církve a zároveň odpovědí na potřeby dnešní doby.
Synodní rada a farní společenství
V období mezi synodami pomáhá biskupovi ve vedení církve synodní rada, složená z volených duchovních a laiků, přičemž počet laiků je vyšší, než počet duchovních s biskupem. Tato rada je správním orgánem církve, který rozhoduje o aktuálních otázkách, majetku a koordinaci života církve, s výjimkou věcí, které jsou vyhrazeny biskupovi. Předsedá jí biskup a místopředsedou je jeden z laických členů, což symbolizuje rovnováhu duchovní a světské odpovědnosti.
Základní jednotkou života církve je farnost. V jejím čele stojí farář nebo farářka, volená shromážděním farníků a potvrzená biskupem. Farář nese pastorační odpovědnost, ale rozhodování o běžném životě farnosti probíhá ve spolupráci s farní radou. Ve starokatolické církvi tedy není možné, aby někdo rozhodoval „shora“ bez účasti lidí, kteří v obcích skutečně žijí a slouží.
Církev služby a spoluúčasti
Episkopálně-synodální zřízení není jen právní rámec, ale způsob, jak žít evangelium. Je projevem víry, že církev je tělem Kristovým, v němž má každý úd svou roli a hodnotu. Každý věřící je spoluzodpovědný za poslání církve, za její víru, život i směřování. Každý věřící je také vyzývám k tomu, aby svou církev podle svých sil a možností podporoval – dobrovolnickou službou i materiálně.
Starokatolická církev proto chce být církví svobodných a odpovědných lidí, kteří věří, že Duch svatý působí v každém z nás. Naše struktura není hierarchií moci, ale společenstvím služby, lásky a spoluúčasti – znamením toho, že církev může být i dnes domovem otevřeným, zodpovědným, přijímajícím a živým.