Dějiny církve v ČR

Starokatolické hnutí proniklo do Českých zemí poměrně záhy po svém vzniku v západní Evropě. Myšlenky odporu proti centralizované moci papežství a důraz na návrat k původní, méně hierarchické podobě církve nacházely v prostředí rakouské monarchie určitou odezvu, zejména mezi vzdělanými katolíky, kteří byli znepokojeni dogmaty I. vatikánského koncilu z roku 1870.

V tehdejším Rakousko-Uhersku se první farnosti začaly formovat ve Vídni a na severu Čech, zejména ve Varnsdorfu. V roce 1877 byla církev státem uznaná a v roce 1879 se konala první starokatolická synoda Rakouska. V roce 1880 bylo zřízeno biskupství pro starokatolíky v Předlitavsku (v Rakousku a v Českých zemích). Rakouské úřady však k novému církevnímu útvaru zaujímaly spíše rezervovaný postoj a neudělily souhlas s volbou a s biskupským svěcením. Byl tedy zvolen jen správce biskupství, kterým byl Amandus Czech (Miloš Čech – bratr básníka Svatopluka Čecha). Pod jeho vedením se starokatolické obce rozrůstaly především v severních Čechách, tedy v oblasti s početným německým obyvatelstvem, které bylo na nové náboženské impulzy citlivější než většinově konzervativní české prostředí. Jazykově české starokatolictví vzniklo po roce 1900 a své centrum našlo v Praze, v rámci církve ale zůstávalo malou menšinou.

Nejvýznamnějším centrem starokatolicismu na českém území se stal Varnsdorf, kde bylo roku 1897 přeneseno sídlo rakouského biskupství. Právě zde se soustředil život německých starokatolíků z celé rakouské části monarchie. Biskupství ve Varnsdorfu zůstalo i po rozpadu monarchie a bylo nyní zodpovědné jen na československé starokatolíky – jazykově německé i české. V Rakousku vzniklo nové biskupství ve Vídni. Po vzniku Československa roku 1918 se církvi otevřela možnost zvolit biskupa. Miloš Čech zemřel v roce 1922 a církev si na uprázdněné místo zvolila biskupem Aloise Paška (Paschka), který měl za úkol vytvořit strukturu odpovídající demokratickým principům nové republiky, ale také postupně vzdorovat sílícím německým nacionalistickým vlivům.

Československá starokatolická církev byla od svého počátku dvojjazyčná a dvojího charakteru. Většinu jejích členů tvořili i nadále Němci z pohraničních oblastí, zejména z Varnsdorfu, Liberce, Jablonce, Desné, Šumperka, Děčína, Krásné Lípy a dalších měst v Sudetech. Čeští starokatolíci byli naproti tomu spíše jednotlivci nebo malé skupiny ve větších městech, především v Praze, kde se scházeli kolem několika farářů a teologů, z nichž nejvýznamnější byli František Iška a Václav Jaromír Ráb. Snažili se najít vlastní cestu mezi konzervativní římskou tradicí a mladší Československou církví (později Církví československou husitskou), která vznikla v roce 1920 s obdobnými motivy, ale mnohem radikálnější teologickou orientací. Mezi oběma směry sice existovaly kontakty a snahy o spolupráci, ale starokatolíci si chtěli zachovat kontinuitu s katolickou tradicí a apoštolskou posloupností, zatímco Církev československá se více přikláněla k reformačnímu a místy až unitářskému pojetí víry.

Druhá světová válka znamenala pro české země i pro starokatolickou církev zásadní zlom. Po roce 1938 se značná část starokatolických obcí ocitla na území připojeném k Německé říši a jejich činnost byla podřízena německým starokatolickým strukturám. Česká část církve se dostala do izolace a její činnost byla omezena. Válečné události a následný odsun německého obyvatelstva po roce 1945 znamenaly pro starokatolictví v českých zemích těžkou ránu. Většina věřících a farářů byla odsunuta a kostely se dostaly do správy malé české minority. Jen díky skutečnosti, že stařičký biskup Pašek byl etnický (byť zcela bilingvní) Čech a byl schopen jednat s obnovenou Benešovou vládou, nedošlo k úplnému zrušení starokatolické církve Benešovými dekrety. I tak z původně početné německé starokatolické církve zůstala jen malá skupina českých věřících, kteří se snažili zachovat alespoň základní kontinuitu života církve.

Po válce se starokatolická církev v Československu postupně znovu konsolidovala, tentokrát již jako malá, jazykově česká církev s několika farnostmi rozptýlenými po celé zemi. Zůstala součástí Utrechtské unie, ale brzy na ni přišla další rána v podobě komunistické totality. Během ní byla církev téměř zničena a její zbytky byly kontrolovány Státní bezpečností. Mírného uvolnění poměrů se církev dočkala v roce 1968, kdy jí bylo dovoleno zvolit si nového biskupa, kterým se stal bývalý dominikán Augustin Podolák. Spolu s nástupem normalizace se ale opět začaly utahovat šrouby, biskupovi byl odebrán státní souhlas a církev živořila pod vedením lidí, kteří spolupracovali se Státní bezpečností.

Po revoluci v roce 1989 byla obnovena jurisdikce biskupa Podoláka, kterého orgány svobodného státu uznaly jako jedinou legitimní autoritu. Po Podolákově smrti v roce 1991 se jeho nástupcem stal biskup Dušan Hejbal. Devadesátá léta a začátek 21. století byly dobou rozvoje a budování, kdy nové starokatolické farnosti vznikly v oblastech, kde historicky starokatolictví nebylo rozšířené. Biskup Hejbal odešel do emeritury v roce 2016 a do čela církve byl zvolen biskup Pavel Benedikt Stránský.

Přestože starokatolická církev v naší zemi nikdy nezískala velký počet členů, stala se významným symbolem spojení katolické tradice s demokratickým duchem a otevřeností k ekumeně. Její existence dodnes připomíná, že i v českých zemích měla katolická reformní myšlenka, zosobňovaná utrakvismem a reformně a liberálně smýšlejícím katolickým duchovenstvem pobělohorské doby, své pokračovatele – byť v podobě skromné a nenápadné, přesto vytrvalé a duchovně pevné církve. Starokatolická církev je jednou z mála křesťanských denominací v naší zemi, která pomalu ale setrvale roste.