Dějiny starokatolictví

Starokatolické hnutí vzniklo v druhé polovině 19. století jako reakce na změny, které podle mnohých katolických teologů znamenaly odklon římskokatolické církve od její původní podoby. Bezprostředním podnětem se stal I. vatikánský koncil svolaný papežem Piem IX. v letech 1869–1870. Tento koncil přijal dva zásadní dokumenty, které měly potvrdit a teologicky upevnit papežovu moc: dogma o jeho neomylnosti ve věroučných otázkách a dogma o univerzálním jurisdikčním primátu, tedy o nejvyšší moci papeže nad celou církví. Mnozí teologové, především v německy mluvících zemích, považovali tato rozhodnutí za porušení staré církevní tradice, podle níž měl být nejvyšší autoritou církve koncil, nikoli pouze jeden jediný člověk. Ti, kteří koncilní dokumenty odmítli, se ocitli mimo společenství římskokatolické církve, byli exkomunikováni a postupně začali zakládat vlastní církevní obce, které si kladly za cíl zachovat katolickou víru v její starší, „předkoncilní“ podobě.

Pojem „starokatolický“ se v této době zrodil z myšlenky, že nově vznikající církevní společenství chtějí být pokračováním církve před I. Vatikánským koncilem, ale také staré, nerozdělené církve prvního tisíciletí. Hnutí se rychle rozšířilo zejména v Německu, Švýcarsku a Rakousku (do kterého tehdy spadaly i České země), kde se shromažďovali kněží a laici nesouhlasící s novými dogmaty. Významnou osobností, která hnutí inspirovala, byl mnichovský teolog a církevní historik Ignaz von Döllinger. Ten svými spisy a postoji starokatolické církvi poskytl ideové základy. Döllinger odmítal neomylnost papeže jako novotu odporující duchu rané církve a zdůrazňoval, že pravá jednota církve musí vyrůstat ze souhlasu celé křesťanské obce, nikoli z centralizované moci jedné osoby. Starokatolíci jej proto považovali za duchovního otce svého hnutí a viděli v něm symbol věrnosti původní katolické tradici.

Na jaře roku 1871 se v Mnichově konal velký sjezd odpůrců koncilních rozhodnutí, který přinesl rozhodnutí vytvořit samostatné církevní struktury. Rok poté, v Kolíně nad Rýnem, byla stanovena základní pravidla organizace starokatolických obcí a zahájeno budování hierarchie. Prvním starokatolickým biskupem se stal Joseph Hubert Reinkens, vysvěcený roku 1873 utrechtským biskupem Hermannem Heykampem. Tím se symbolicky navázalo na církev v nizozemském Utrechtu, která si již od 18. století uchovávala jistou nezávislost na papežské autoritě. V německých zemích i ve Švýcarsku byly v následujících letech ustaveny synody, které se staly nejvyššími rozhodovacími orgány jednotlivých národních církví. Nové církve kladly důraz na demokratickou správu, volbu biskupů i spoluúčast laiků na vedení církve. Zároveň začaly uskutečňovat řadu reforem: zrušily povinnost kněžského celibátu, zavedly do bohoslužeb národní jazyky místo latiny, omezily praxi odpustků a usilovaly o srozumitelnější a jednodušší liturgii.

Zásadní roli v dějinách starokatolictví hrála již zmíněná starší nizozemská církev v Utrechtu. Její příběh sahá až do počátku 18. století, kdy do Nizozemska, tehdy nábožensky svobodnějšího než většina Evropy, přicházeli stoupenci jansenismu – katolického reformního hnutí inspirovaného učením Cornelia Jansena, biskupa z Yper. Jansenismus byl v římské církvi tvrdě pronásledován a v souvislosti s ním byl obviněn i utrechtský arcibiskup Petrus Codde. Po jeho sesazení a po volbě nového arcibiskupa Cornelia Steenovena v roce 1723, kterou papež odmítl uznat, došlo k rozkolu. Steenoven byl vysvěcen na biskupa francouzským misionářem Dominique-Marie Varletem bez papežského souhlasu, čímž vznikla samostatná linie biskupské posloupnosti, kterou si církev v Utrechtu zachovala dodnes. Tato nizozemská církev se sice nadále považovala za katolickou, ale odmítala rostoucí centralizaci papežské moci. Právě její existence umožnila po roce 1870 nově vznikajícím starokatolickým církvím, aby měly komu svěřit svěcení vlastních biskupů a zachovaly tak apoštolskou posloupnost.

V roce 1889 došlo k významnému sjednocení. Starokatolické církve Německa, Švýcarska a Nizozemska podepsaly tzv. Utrechtskou deklaraci, která se stala zakládajícím dokumentem Utrechtské unie starokatolických církví. Rakouská církev, která vzhledem k odporu rakousko-uherských úřadů nemohla zvolit biskupa, k ní přistoupila později. Tato deklarace vyjadřovala věrnost víře nedělené církve prvního tisíciletí, odmítala nové papežské nároky na neomylnost a jurisdikční primát a současně potvrzovala víru v reálnou přítomnost Krista v eucharistii, avšak bez přijetí scholastického pojmu proměny podstaty (transsubstanciace). Významný prostor v deklaraci zaujímalo i vyjádření otevřenosti k ekumenickému dialogu. Starokatolíci se od počátku chápali jako církev mostu – chtěli být prostředníkem mezi Západem a Východem, mezi katolictvím, pravoslavím a reformací. V 70. letech 19. století proto uspořádali starokatolíci několik Bonnských konferencí, na nichž se setkali s představiteli pravoslavných a anglikánských církví. Tyto rozhovory vedly o několik desetiletí později k tzv. Bonnské dohodě z roku 1931, která navázala plné společenství mezi starokatolickými a anglikánskými církvemi. Dnes je hlavním nástrojem Utrechtské unie Mezinárodní starokatolická biskupská konference, která se schází společně s konferencí anglikánských a starokatolických biskupů s jurisdikcí na kontinentální Evropě.

Starokatolické církve se postupně rozšířily i mimo německý a nizozemský prostor. Již koncem 19. století vznikla Polská národní katolická církev ve Spojených státech amerických, kterou založil kněz Franciszek Hodur, vysvěcený na biskupa utrechtským arcibiskupem Gerardem Gulem. Tato církev sdružovala především polské přistěhovalce, kteří se cítili opomíjeni římskokatolickou hierarchií v Americe. V roce 1907 se připojila k Utrechtské unii, avšak v roce 2003 z ní zase vystoupila, protože nesouhlasila s rozhodnutím evropských starokatolických církví světit ženy a s jejich otevřeným postojem k homosexuálním věřícím. V Utrechtské unii ale zůstala Polskokatolická církev v Polsku, která vznikla díky návratu polských starokatolíků z USA zpět do vlasti. V Evropě se Unie rozšířila i o další církve, mimo jiné v Rakousku (zde vzniklo nové biskupství po roce 1918, protože dosavadní rakouské biskupství se sídlem ve Varnsdorfu zůstalo jako starokatolická církev v Československu), Polsku, Francii, Chorvatsku či Bosně.

V současnosti Utrechtskou unii tvoří starokatolické církve v Nizozemí (2 diecéze), Německu, Švýcarsku, České republice, Rakousku a Polsku (3 diecéze) a několik delegatur, které jsou pod přímou správou Mezinárodní biskupské konference – ve Francii, v Chorvatsku, v Bosně a Hercegovině a na Slovensku.

Ve 20. století se starokatolické církve vyznačovaly otevřeností k modernímu myšlení i k ekumenickému dialogu. Zároveň však čelily vnitřním rozdílům – například otázka svěcení žen na kněze, kterou poprvé přijala německá starokatolická církev v roce 1996, vedla k napětí uvnitř Utrechtské unie. Postupně ale svěcení žen zavedly všechny starokatolické církve s výjimkou polské. Podobně otevřeně podporuje většina starokatolických církví i stejnopohlavní svazky a žehná jim.

Starokatolické církve díky aktivnímu ekumenickému dialogu vstoupili do několika vztahů plného společenství – to prakticky znamená, že i když nedošlo k sloučení s druhou církví, je na členy obou z nich pohlíženo jako na rovnoprávné a je možné umožněna mobilita věřících i duchovních. Takto jsou starokatolíci v plném společenství s Anglikánským společenstvím, s Filipínskou nezávislou církví, s luterskou Švédskou církví a s indickou církví Mar Thoma.

Navzdory své početní nevelkosti – celosvětově čítají starokatolické církve kolem sta tisíc členů – představují důležitý fenomén moderního křesťanství. Jsou výrazem snahy o obnovu církevního života na základě raně křesťanské tradice, demokratického principu a vědomí, že víra musí být srozumitelná a otevřená světu. Uchovávají katolické dědictví bez dogmatické ztuhlosti a zdůrazňují rovnováhu mezi svobodou svědomí a věrností tradici. Starokatolicismus se tak stal trvalou připomínkou toho, že jednota církve se nemůže opírat pouze o autoritu, nýbrž o společenství víry, vzájemný respekt a hledání pravdy v duchu svobody a odpovědnosti.